V červenci 2015 jsem se toulal po řeckých ostrovech. Pokaždé, když jsem pozoroval moře a jeho horizont, jsem si představoval, jaké by to bylo zase po letech napnout plachty a vyplout. Při pohledu na mořskou hladinu jsem zažíval intenzivní pocit v oblasti srdeční :-). Opravdu. Mnoho mých snů a vizí začíná skicou. Začal jsem si skicovat loď, která by se mi líbila. Malá plachetnice bez motoru, s vesly, příbřežní plavba, svoboda, moře času.

Jakmile jsem se na konci července vrátil do Čech, zavolal jsem kamarádovi Rudovi a poradil se s ním, jak mám uchopit stavbu takové lodě. Věci nabraly celkem rychlý spád a já dost podobnou loď té, kterou jsem si vysnil, našel. Ruda jí stavěl před pár lety a dimenzoval jí, tak jako všechny jeho lodě které jsem měl tu čest poznat, na oceán. Loď jsem si od něho koupil a zhruba 14 dní od mého návratu z Řecka jsem svou novou loď odvezl na slapskou přehradu a tam jí pár dní testoval. Loď jsem překřtil na „Halli“ (podle mého oblíbence Richarda Halliburtona), jedná se o otevřenou šestiveslici s oplachtěním do 12m² bez motoru 6m dlouhá a 2,3m široká. Loď jsem s kamarádem Honzou na dvorku obrousil a natřel dvousložkovou epoxidovou barvou. Takto vypadala loď u rudy na dvoře, kde mi k ní pomohl svařit odjímatelné ocelové ploutve, které používám při plavbách po moři.

Loď jsem v půli srpna odvezl k rodičům do Třebešic a začal jsem jí připravovat na plavbu po moři. Rozhodl jsem se, že loď odvezu k moři ještě ten samý rok. Nakoupil jsem záchranné vesty, přístroje pro navigaci, mapy, vlajky, lana, záložní kotvu, řetězy a mnoho dalších věcí. Velice jsem spěchal a na mnoho věcí jsem zapomněl, hnala mě touha vyplout na moře a věděl jsem, že do začátku zimy mi zbývá málo času. Podařilo se mi sehnat posádku z kamarádů a začátkem září jsem vyrazil nejbližším možným směrem k jaderskému moři. Vyhlídl jsem si slovinský přístav Koper, kde jsem loď spustil do vody. Pomáhal mi kamarád Matyáš, kterému jsem vděčný že přívěs i s autem odvezl zpět do Čech a také mi pomáhal kamarád Petr, s kterým jsem se na lodi následující týden plavil.

Kryštof B. natočil pěkné krátké videjko zde:

Plavba to byla vskutku dobrodružná. Se starými potrhanými plachtami a pouze s vesly jsme vypluli směr jih. Vše se dařilo skvěle, než se odpoledne otočil vítr a než jsme se nadáli, octli jsme se v noci u vjezdu do velkého nákladního přístavu Terst v Itálii. Naštěstí na nás ostraha přístavu namířila reflektory a mi jsme mohli pomocí vesel vymanévrovat zpět ke břehům Slovinska, kde jsme pod rouškou tmy asi ve dvě ráno úplně vyčerpaní zakotvili.

Na další dny plavby jsme již zvolili bezpečnější strategii a tak jsme se pomalu posunovali směr jih. Spali jsme například ve slovinském městě Piran  nebo v přívětivé chorvatské rybářské vesnici Savudrija. Některé dny jsme se například neposunuli ani o kilometr, jelikož vál nepříznivý vítr. Bylo již září a tak jsme si na nedostatek větru nemohli stěžovat. Na závěr Petrova pobytu na palubě jsme chytli krásný celodenní mistrál a upluli jsme za jeden den pětkrát větší vzdálenost než za předešlých 5 dní plavby. Dopluli jsme do Puly, kde Petr odjel zpět do Čech a já jsme pár dní čekal na posádku. Nakoupil jsem v místním obchodě lodní vybavení, které mi na lodi kriticky scházelo a doplnil zásoby proviantu. Když dorazil můj Táta s bráchou, tak jsme vypluli na nejistý vítr směrem k chorvatskému ostrovu Unije. Loď za žádných okolností nestoupala proti větru a tak byla reálná možnost, že nás vítr zavane směrem k italským břehům. To se však nestalo a mi jsme po noční plavbě nad ránem zakotvili u jižního břehu již zmiňovaného ostrova Unije.

Další den jsme dopluli na krásný ostrov Susak. Bylo prakticky bezvětří, tak jsme si stopli kolem plující plachetnici, která nás dovezla do přívětivé náruče susackého přístávku. Velice rapidně se zhoršilo počasí a tak jsem na Susaku pobyl asi čtyři dny, jelikož nebylo v mých silách vyplout proti větru z přístavu. Navíc by plavba byla enormně riskantní, beztak nevyplouvaly žádné lodě. Dokonce ani trajekty na ostrov v čase několikadenního silného juga nejezdily. Má posádka odjela a já čekal na novou. Za pár dní přijel Kryštof s Mikulášem. Ve společnosti jedné gruzijské holky jsme vypluli ve čtyřech směrem kam vál vítr. To bylo na sever a tak jsme po krátké plavbě ve velkých vlnách dopluly do přístavu Unije na stejnojmenném ostrově. Několika členům posádky nebylo při plavbě vůbec dobře, ale za pár dní se otrkali a plavbu si vyloženě užívali 🙂

Na ostrově Unije jsme přespali na pláži. Při kotvení se jednomu členovi posádky podařilo ukázkově odhodit kotvu s řetězem, který však nebyl spojen s lodí. Po několika minutách mé nervozity z toho, že jsme se podezřele vzdalovali od pláže, jsem tuto nepříjemnost odhalil. Zakotvili jsme tedy pomocí rezervní kotvy a ztracenou kotvu jsme úspěšně nalezli a vylovili.

Další spací zastávkou byl neobydlený ostrov Zeča. Nikterak pohodlně se tam v zářijovém stabilně silném větru nekotvilo. Samé polokryté záhyby, žádná pořádná zátoka. Pak jsme se několik dní plavili podél ostrova Cres a v bezvětří jsme poté převeslovali zpět na pobřeží Istrie. To už s námi byl i Petr K., který přijel jak jinak než na motorce! Opět jsme veslovali až do tmy, což byl na otevřené veslici bez motoru trochu rizikový faktor. V nejhorším případě by nás však vítr pouze odvál zpět k některému z ostrovů.

Dny ubíhaly a síly docházely. Každodenní zápolení s větrem pouze pomocí vesel mě i mou posádku zmáhalo. Nakonec jsme doveslovali a doplachtili do přístavu u obce Krnica, kde je vodní sjezd pro vleky s loďmi. Zpáteční cesta autem s lodí na vleku byla bezproblémová, pouze dva členové posádky byly tak znavení, že je schvátila zvláštní vlna vyčerpání, což jsem u nikoho v životě nepozoroval :-). Byla to známka toho, že v boji s živlem nechali všechno! Díky Ondrovi K. za to, že byl tak ochotný a přijel za námi z ČR i s autem a vlekem.

No a další report z dobrodružných plaveb lodi Halli bude z léta 2017, kdy jsme spluli řeku Dunaj až do delty!