Ahoj,
píši z ostrova Martinique, je ráno a slunce příjemně pálí. 23.12. jsem spatřil pevninu a po 27 dnech na oceánu ucítil teplo karibské pláže. Byl to zvláštní pocit úlevy a radosti z pevniny, svěžího vzduchu a záplavy zelené vegetace. Přemýšlel jsem jak se asi cítili dávní mořeplavci, když poprvé spatřili zdejší břehy. Určitě se cítili podobně, jen je nevítali bílé stěžně kotvících plachetnic a nekličkovali mezi nastraženými rybářskými vršemi, ale mezi neoznačenými zrádnými mělčinami. 27 dní jsme byli obklopeni oceánem a to je dost dlouhá doba na to, aby člověk pocítil jeho sílu na vlastní kůži. Každý den zdánlivě stejná voda a stejná obloha, směr větru jako včera a jasné slunce jak před týdnem.
Člověk zrakem pevninu nepřivolá a za horizont nedohlédne. Stačí však málo a zví, že i oceán je krajina krásná s mnoha tvářemi. Vlny a hvězdy, měsíc a ryby, vítr a ptáci, barva vody a oblohy, mraky..Na Atlantiku jsme byli sami, někdy jsme i přes týden neviděli jinou loď. 2080 námořních mil je vzdálenost Le Marin na Martiniku od Mindela na Kapverdských ostrovech. Letadlem pár hodin, lodí ze 16. století pár týdnů a já nelituji jediného dne plavby.
Rybolov se nám dařil, ryby jsme pouštěli i zpět do moře, zbylé maso sušili, což slavilo velký úspěch. Jeden den nás na naší pouti doprovázely i dvě velryby, asi plejtváci. Měli jsme je doslova na dosah ruky, pouze rychlost lodi mi zabraňovala za nimi skočit a prohlédnout si je zblízka jako jiné ryby, které s námi pluly.
Martinik nás přivítal s otevřenou náručí. Další článek bude o Martiniku, Karibských ostrovech a o tom, proč už nejsem členem posádky Viktorie a snídám na Nový Rok kokos na břehu korálového útesu. Všem návštěvníkům mého blogu přeji v roce 2011 co nejvíce splněných snů.
Vojta