15.8. 2010
Ahoj,
předevčírem po poledni jsem se vydal autostopem do města Faro, kam měla přijet Johanka výletnice. Stopovalo se celkem bez problémů. Lidé, právě opouštějící místní rastafestival, byli přívětiví a otevření. Svezli mě do Lagose, z kterého jsem se kabrioletem dostal na dálniční benzinovou stanici. Ten milý pán pokračoval dále vlastní cestou na sever a mě popřál hodně štěstí. Nejdřív jsem myslel, že na benzínce nikoho nechytnu, ovšem asi již na pátý/šestý pokus se mi podařilo přemluvit německou rodinku vracející se z dovolené. Měl jsem štěstí- jejich cesta byla shodná s tou mou, a tak jsem se někdy kolem půl páté ocitl na letišti ve Faru. Faro je město velké přibližně jako Pardubice a jeho pobřeží je močálového charakteru. Na tuisty, zmožené dlouhou cestou, žádné pláže nečekají. Přístavní město- marina obehnaná kamenným nábřežím s palmami, malá pevnost s kostelem a radnicí asi, auta, obchody se vším a tak. Přespali jsme u tratě v trávě a dopoledním vlakem jsme se vydali do Albufeiry- vlak nás však vyhodil asi 6 km od města, což jsme, teda Johanka, nevěděla a v příšerným pařáku jsme se vydali k moři. Byla to na hovno cesta. V městě- samej turista, pláž-mraky turistů, horko. Něco jsme poobědvali, vykoupali se a vydali se na stopa. Ještě předtím jsem se po měsíci vysprchoval ve sladký vodě a přemách prosolený džíny. Stopem jsme se celkem rychle dostali k Viktorce do Sagrese, kde nás přivítal zbytek posádky. Posílám fotku, na které je Johana plující k Viktorce pro člun, abychom na něm odvezli bagáž na loď. Já jí ze břehu navigoval. Taky sépie, které jsem v noci chytil- byli moc dobré.